Zámek X. Červený kabriolet

Všichni se nedlouho po Zahradňákově probuzení začali chystat na cestu do Vrchní říše za Mlrntkhrvovou maminkou, královnou Wilsou. Samotný Zahradňák pobíhal po rozlehlých pozemcích kolem zámku a kontroloval, jestli všechno pučí tak, jak má. Ostatní jen radostně přihlíželi tomu, jak je po zimě zase plný energie.

Jednoho dopoledne, když Zahradňák uklízel poslední větvičky chvojí, kterými na zimu zakrýval kytičky, aby nezmrzly, Mlrntkhrv kamsi zmizel. Ani na obědě se neukázal, čehož Oró litovala, jelikož mu připravovala velkou porci jeho oblíbených kynutých knedlíků s jahodami. Ještě ani nestihla s ostatními dojíst oběd, když se v chodbě objevil Zahradňák a vedl nějakou paní v modré uniformě.

"Kdo z vás je Oró Zvědavější?" zeptala se a posunula si cvikr na nose. Kuchařka vstala a zamračila se. Co kdyby to byla policie?

"Mám pro vás doporučený dopis," oznámila pošťačka a podala jí bílou obálku s modrým pruhem. "A kdo mi ho doporučil?" zeptala se zmateně Oró a převzala psaní. "Co já vím? Já ho jen doručuji," odpověděla paní v modrém a odešla. Zahradňák zůstal stát ve dveřích a mlsně koukal na jahodové knedlíky.

"Jen si pojď sednout k nám, já už jsem stejně dojedl," pobídl ho Týlom a usadil ho na svoje místo. Oró zatím rozlepila obálku a začetla se do dopisu na krásném béžovém papíře. "Tak co tam je? Kdo ti to poslal?" ptala se paní Fů a klepala nedočkavě prsty do stolu.

"Tady se píše, že jsem byla pozvána, abych zasedala v porotě mezinárodní kuchařské soutěže Vař o 106, protože jsem ji čtyřikrát vyhrála. Soutěžící prý prošli vstupním kuchařským testem, aby nás neotrávili. Dokonce dostanu zaplaceno a budu v televizi!"

"To je skvělé!" zajásala paní Fů a běžela pustit rádio, aby mohli tancovat. "Sestřenko moje tajnůstkářská, tys čtyřikrát vyhrála kuchařskou soutěž a já o tom nevím?" zeptal se Týlom a pousmál se. Oró jen mávla rukou. Nikdo se k tanci po tak vydatném obědě neměl, ale každý kuchařce potřásl rukou a objal ji. Vyřiř jí slíbil dvanáct krásných zástěr a paní Fů se hned nabídla, že je sama ušije.

"Ale to přece nemusíte, já mám schované zástěry z těch soutěží. A navíc už přece chcete letět do Vrchní říše."

Paní Fů pokývala hlavou. "No jo, jak to uděláme? Přece nemůžeme letět bez Oró. A Mlrntkhrv kamsi odešel… Budeme to muset přesunout."

"S tím si nedělejte starosti, podívám se tam třeba jindy. Leťte sami, pro mě bude Vař ostošest taky zážitek. Budu tam asi dva týdny, to byste se načekali."

A tak se nakonec rozhodlo, že do Vrchní říše poletí bez Oró, ale vezmou ji tam někdy jindy. Ještě toho večera zavolali Josefu Lesoviči, jestli by Oró neodvezl na místo konání soutěže. Bohužel neměl vůbec čas, jelikož organizoval dlouho odkládaný sjezd autobusáků, ale řekl, že aspoň Oró zajistí jízdenku na vlak. Pozdě večer se také ukázal Mlrntkhrv a vedl unaveného Hutulukutulu. Napustil mu džber horké vody a sám vysíleně usedl za kuchyňský stůl s rukama černýma od kolomazi. Vyřiř se k němu připojil a vyptával se, kde celý den byl.

"Chystal jsem nám automobil na cestu a Hutulu ho pečlivě vyleštil. Je to pracovitý pomocník," odvětil vyčerpaný právník. Ani se neobtěžoval s umýváním rukou a namazal si několik krajíců chleba s máslem. Když dojedl, složil ruce na stole a usnul.

Ráno ho probudila hlasitá rána. Dveřmi do spíže práskl průvan. Podle stop zablácených nohou Mlrntkhrv hned poznal, že se tam určitě tajně vypravil Zahradňák na nějakou dobrotu. Zanedlouho se osůbka s vlnitými kadeřemi plnými větviček s červenými pupeny opatrně vykradla ven se sklenicí ostružinové marmelády. Málem ji leknutím upustila, když si všimla, jak na ni právník podezřívavě kouká od stolu. Beze slova zmizela z kuchyně s vykulenýma očima a vyběhla na zahradu.

Když se všichni sešli na snídani, měl už Mlrntkhrv čisté ruce a Hutulukutulu byl opět čilý jako rybička. Právník hrdě vstal a seznámil je se svým plánem, načež všichni začali tleskat a jásat. Nasnídali se, snesli kufry do předsíně a sledovali Mlrntkhrva, jak odchází do sklepení, o němž předtím neměli ani ponětí. Na jeho vyzvání se pak odebrali ven na schodiště. Chvilku se nic nedělo, a tak jenom pozorovali Zahradňáka při práci. Zrovna čistil jezírko od všelijakého nepořádku, který tam přes zimu napadal. Oranžové montérky měl celé zablácené. "Hej," volal Týlom, "za chvíli odjíždíme do Vrchní říše, měl by ses nachystat!"

Zahradňák mu zamával a šel uklidit nářadí do malé prkenné zahradní budky, kde schovával všelijaké krámy. Vrátil se zázračně čistý, měl tmavě modrý svetr a šedé kalhoty. Dokonce si z vlasů vytáhl všechno smetí a vypadal učesaný. Paní Fů obdivně pokývala hlavou. Přisedl k nim na schody. Chvíli pak ještě čekali, než se od lesa ozvalo nějaké tiché bzučení. Ohlédli se a uviděli, jak se nad stromy vznáší červené auto. Ladně přeletělo k zámku a přistálo přímo před nimi. Byl to prostorný červený kabriolet s otevřenou střechou. Mlrntkhrv seděl na místě řidiče, odkud trčela spousta páček, ale žádný volant. Pozval všechny včetně Oró dovnitř a zavelel, ať si pevně připnou pásy. Paní Fů a Oró se posadily na přední dvě sedadla a Týlom se Zahradňákem si sedli dozadu. Vyřiř zatím přemístil všechna zavazadla do kufru a potom se sám vměstnal na zadní sedadlo mezi oba mladíky. Hutulukutulu se mu pod nohama stočil do klubíčka a usnul.

"Připraveni?" zvolal Mlrntkhrv. Ozvalo se sborové ano, načež přepnul několik páček do jiné polohy a popadl ohromnou řadicí páku. Auto se vzneslo do vzduchu.

"Kdybyste chtěli, jsou tu i helmy a brýle proti větru, jako mají piloti. Anebo můžu zatáhnout střechu. Ale říkal jsem si, že to bude zábava, když všude kolem bude vlát vítr. Jen poprosím pana Vyřiře, ať si sundá, co má na hlavě… přece nechce přijít o sedm buřinek!" zakřičel, aby mu vítr neodnesl slova od úst. Vyřiř si skutečně sundal všechny pokrývky hlavy a schoval je pod sedačku. Mlrntkhrv pohnul pákou prudce dopředu a auto se rozjelo po větru jako po másle.

Nad městem zpomalili a kochali se výhledem na krásné cihlové budovy. Potom pozorovali lidi na ulici a smáli se jejich zděšeným výkřikům, když spatřili létající vozidlo na obloze. Jednou se Mlrntkhrv tak rozchechtal, že pohnul pákou do strany a málem je všechny vyklopil, jak se auto naklonilo. Raději tedy bez dalších zdržení doletěli k nádraží, vysadili Oró, rozloučili se s ní a zmizeli v oblacích.