Zámek XI. Vrchní říše

Bílé těžké šlehačkovité mraky se stále přibližovaly, jak Mlrntkhrv otáčel výškovým kolečkem na velké černé páce. Deset minut stoupali od nádraží a Vyřiř už od té doby stihl usnout. Cesta nahoru zkrátka nebyla žádná velká zábava.

"Je to možná půl hodiny, co jsme pryč, a už mi chybí náš zámek," prohlásila paní Fů. Vedle ní teď seděl její syn Týlom a oba se ve stejnou chvíli otočili směrem, odkud přilétli, aby ve zmenšené krajině vyhledali svůj domov. Byl tomu skoro rok od doby, kdy se do zámku nastěhovali. Budovu však z jejich pohledu zakrývaly zalesněné kopce. Mlrntkhrv se usmál a pořád otáčel kolečkem. "Jsem rád, že se vám tam tak líbí. Mně taky bylo smutno, když jsem odcházel studovat na Slunce." Týlom si pomyslel, že by teď Oró jistě něco špatně pochopila a dlouho by se vyptávala. "A mně už se stýská po Oró," poznamenal. Všichni přikyvovali. Mrak už se přiblížil natolik, že se mohli zvednutýma rukama dotknout jeho břicha. A vzápětí do něj vlétli. Obklopila je hustá mlha a lezavá zima. Vyřiř se neposedně přetočil z jedné strany na druhou a zachrápal. Mlrntkhrv raději zatáhl nepromokavou střechu, zavřel okýnka a zapnul topení. Odklopil kryt na špičce velké páky a zmáčkl modré svítící tlačítko pod ním. Výškové kolečko se vzápětí roztočilo jako o závod a oni vystřelili rychlostí rakety prudce vzhůru.

Dlouho letěli skrz mrak, vysoký kumulonimbus, než se octli na jeho vrcholku, kde Mlrntkhrv auto zastavil. Krajina pod nimi už skoro nebyla vidět. Slunce jasně zářilo a zalévalo mračnou krajinu jarními osvěžujícími paprsky.

"Hledejte místo, kde je v těch plochých mracích pod námi kruhová díra. Otevřeli ji speciálně kvůli nám," vysvětloval Mlrntkhrv. Týlom, paní Fů i Zahradňák se tedy rozhlíželi kolem a bedlivě pátrali po tajemném vstupu do Vrchní říše. Mezitím se vzbudil Vyřiř, zamžoural do ostrého světla a rozhlédl se kolem. "Kde to jsme?" zabrblal. "Jsme na obloze," pravila stroze paní Fů a dál se rozhlížela. "Tak proč se teda pořád díváte dolů?" otázal se. "Protože hledáme kruhovou díru do mraků někde pod námi," řekla otráveně. "Třeba takovou?" zeptal se pan Vyřiř a ukázal kamsi za sebe. A opravdu, nalevo od jejich vozidla ležel téměř neznatelný obláček páry s pravidelným kruhovým otvorem uprostřed. Mlrntkhrv do něj auto navedl a otočil výškovým kolečkem proti směru. Červený kabriolet klesl do čarovné říše…

Obloha se zdála modřejší. Auto přistálo na podlaze ze skla. Všude kolem se vznášely domy na skleněných nohách, prostorem volně létali lidé s okřídlenými sandály a v dálce se rýsoval ohromný palác s modrými protáhlými kupolemi zdobenými zlatem. V bílých zdech se nacházely stovky maličkých kulatých okének a jedno ohromné s barevnou vitráží. Samotná budova také stála na skleněné noze jako ostatní domy, bylo v ní však vidět modré točité schodiště lemované zlatým zábradlím. Všichni vyjeveně koukali na tu krásu a ani nedutali.

K autu přistoupila žena v černém obleku se zelenou kravatou a zaklepala Mlrntkhrvovi na okno. Otevřel dvířka a vystoupil. Ostatní se také vysoukali ven a hned se zatřásli zimou. Nahoře muselo být aspoň o deset stupňů chladněji než u nich na zámku.

"Pan Mlrntkhrv, syn královny Wilsy? Mohu vidět vaše doklady?" zeptala se. Právník přikývl a vytáhl z kapsy spoustu pozohýbaných lejster s barevnými razítky. Paní se tvářila velmi rozumně a prohlížela si všechny důležité údaje. Pak se usmála a papíry mu vrátila. "V pořádku, máte povolení vstoupit. Vítejte ve Vrchní říši." Potom zapískala na prsty a vmžiku přiletěli dva doručovatelé s okřídlenými botami, aby odnesli cestujícím jejich zavazadla. Vyřiř jim předal všechny kufry a užasle pozoroval, jak s větrem o závod mizí v dálce a vylétají k vrchním patrům paláce. Vyndal z kapsy maličký dalekohled a díval se, jak oknem předávají kabely dalším lidem uvnitř. Když byli hotovi, letěli si zase po svých.

"Tady jsou dost úzkostliví na ty doklady, že?" ptala se paní Fů. "Ano, ano. O Vrchní říši by se totiž obyčejný člověk nikdy neměl dozvědět. Je neviditelná nejen ze země, ale i ze vzduchu. Kdyby se sem někdo dostal neoprávněně, hned by ho poznali," odpověděl Mlrntkhrv a ukázal jim, kde je na skleněné podlaze vyznačený chodník. Ohraničovaly ho úzké žluté rýhy a byl vyveden z matného skla, aby neklouzal. "Ale proč jsme tedy tak okatě předváděli to auto?" zajímalo Týloma. "Vždycky můžete říct, že je to letadlo. Dneska je možné kdovíco. Ale obří palác jen tak nezamluvíte." Na to nemohl nikdo nic namítat, a tak se společně mlčky vydali k paláci.

Cestou potkávali nejrůznější letce a bruslaře. Lidé se vznášeli převážně na sandálech s křidélky jako bájný Hermes, létali zavěšení na žlutých rogalech ve tvaru vlaštovky, anebo klouzali po skleněné podlaze na bruslích, které vypadaly jako obyčejné papuče s vysokou měkkou podrážkou. Domy na útlých průsvitných nohách mnohdy sahaly do značné výše. Zářily bílou, žlutou či modrou a zřejmě byly všechny postavené ze skla. Vrchní říše zkrátka bujela pestrým životem a obyvatelé vypadali radostně. Často sedávali na balkónech plochých kruhových kaváren a užívali si pokrmů připomínajících mraky. Nikde nerostly stromy ani květiny, ale tento nedostatek vyvážily umně zpracované skleněné sochy nejrůznějších barev i velikostí.

Když návštěvníci dosáhli brány paláce v základně skleněného pilíře, který se na konci rozšiřoval a uprostřed zužoval, přivítali je dva snědí muži v zelených uniformách s krásnými perleťovými knoflíky. Zkontrolovali jejich doklady stejně pečlivě jako paní v obleku, a teprve pak je vpustili dovnitř. Za dveřmi se nacházelo honosné schodiště, které se blyštilo novotou. Všichni odtušili, že ho nikdo nepoužívá, když se dá nahoru tak jednoduše doletět. "Já chci ty sandále!" rozčiloval se Zahradňák, protože se mu po dlouhé cestě k paláci nechtělo stoupat do tak ohromné výšky. K jejich překvapení vzápětí přiletěla drobná dívka a nesla příslušný počet okřídlených bot.

"Pozornost od královny," zašvitořila a v okamžení byla pryč. "Jenom jedny pro mě?" ptal se zklamaně Vyřiř, zatímco se ostatní obouvali. "Jako bys neměl už aspoň dva páry bot na nohou," poznamenala paní Fů se smíchem a snažila si nazout sandále na své boty, aby si je nemusela sundávat. Zahradňák si nedělal starosti, jelikož přišel bosý. Stačilo zapnout pásky a mohl létat. Udělal velký krok do vzduchu a křídla zatřepetala. Vznesl se do dvou metrů, ale neudržel rovnováhu, překlopil se a visel teď hlavou dolů. Uraženě si založil ruce v bok a prohlásil: "Myslím, že už žádné boty nechci nikdy ani vidět." Žádná dívka však nepřiletěla a nesebrala mu je.

Všichni kromě Mlrntkhrva měli potíže s rovnováhou, ale brzy je překonali. Vyřiř pak popadl Hutulukutulu, přitáhl si ho na břicho a vzlétl s ním nad schodiště. Ostatní mu vmžiku byli v patách a skotačivě brouzdali vzduchem, dokud nedolétli k dalším dveřím, kde jim strážníci ještě jednou zkontrolovali papíry. Paní Fů se mračila a kroutila hlavou, ale nic neříkala.

Konečně je pustili dovnitř a oni lehce dosedli na nadýchaný zdobený běhoun prostírající se od jednoho konce chodby na druhý. "Jenom tahle chodba má aspoň půl kilometru," odtušil Vyřiř a položil Hutulukutulu na zem. Zahradňák přiběhl k oknu a křidýlka sandálů přitom tiše pleskala o zem. U kulatého okna vysokého jako on sám stál objemný květináč s umně upravenou bonsají. "Bříza! Tak přece tu mají aspoň nějaké rostliny. Tohle je náletový stromek, sypou se z něj totiž takové nažky…" a rozvykládal se o břízách, načež ho všichni přestali poslouchat. Víc než bříza je teď zajímaly jedny dveře v chodbě, které se právě otevřely. Skupinka bez Zahradňáka, který ještě stále povídal, vzlétla a svištěla vzduchem k předposlednímu východu z chodby. Zahradňák se nabručeně rozběhl, klopýtl a opět visel hlavou dolů. Chvíli mu trvalo, než se zase narovnal, a když doletěl ke dveřím, v nichž jeho kamarádi zmizeli, byly už zavřené a zamčené. Snesl se dolů na koberec, rozhněvaně odhodil sandály a šel hledat něco dobrého k snědku. Vyzkoušel všechny dveře na pravé straně, a až šestnácté v řadě nebyly zavřené. Nepřekvapivě vedly na další schodiště. Protočil očima a vstoupil dovnitř.

"Neměli bychom se pro něj vrátit?" ptal se Týlom, když sluha zamknul a ukázal jim, že musí úzkou šachtou nad nimi vyletět o třicet dvě patra výš. "On si tam tak hezky povídal o břízách, nechtěla jsem ho rušit," poznamenala paní Fů. Sluha tedy znovu otočil klíčem v zámku, ale když nakoukli do chodby a volali na Zahradňáka, neozýval se. "Asi někde řádí. Však ho najdeme, když tu máte tak pečlivé kontroly," odvětila paní Fů a vyletěla s ostatními šachtou až do předsíně královniny komnaty.