Zámek XIII. Vichřičník

Již devět dní pobývali přátelé ze zámku ve Vrchní říši. Každý den pořádali výlety do nejrozmanitějších částí království a obdivovali tamější architekturu a tradice. S přívětivými obyvateli Beránkova si zahráli zábavné sportovní hry a ve Starém Zataženu ochutnali vynikající bouřkové frgály. Mrakofarmy je překvapily rozmanitostí pěstovaných rostlin, ve Větronoši s úžasem pozorovali mlýny s otvorem v podlaze, kudy přicházel na svět silný vítr. Jejich prázdniny se pomalu chýlily ke konci.

"Ještě musíte vidět Vichřičník!" zvolala desátého dne takzvaná princezna, královnina pomocnice, když vtrhla do jejich komnaty a rozhrnula závěsy, aby je ranní sluníčko probudilo. Hutulukutulu byl vmžiku na nohou a začal se kutálet po podlaze, čímž ji vytíral. Princezna totiž přiběhla bosá s nohama ulepenýma od svého prapodivného plavidla – bonbonu. Brzy se ukázaly další dívky a nesly stříbrné podnosy se snídaní. Podávaly se hory šlehačky ze zahuštěných mraků oslazené medem, třešňová marmeláda od ptačích poslů, opečený chléb a spousta ovoce. Někteří se na snídaňové podnosy hladově vrhli, paní Fů a Zahradňák však stále nerušeně pochrupovali.

Hodinu po snídani se všichni sešli ve třetím patře. Olbřímí sál kolem nich hrál všemi barvami díky obrovskému vitrážovému oknu sahajícímu až do pátého patra. Každé ráno se tam setkali s královnou Wilsou a vymysleli výlet na nový den.

"Jak je vůbec tenhle palác starý?" otázal se Týlom a prohlížel si nástěnnou malbu rozbouřeného moře a neklidného nebe nad ním. "Asi tři tisíce let. Postavili ho čarodějové z Kambodži." Týlomovi spadla brada a nevěřícně si založil ruce na prsou. "To je parádní," poznamenal Zahradňák. Královna se usmála. "Co byste dnes ještě chtěli vidět?" "Vichřičník," řekl pan Vyřiř a královně se vytratil úsměv z tváře. Zatvářila se znepokojeně a zeptala se: "Kdo vám o tom řekl?"

"Princezna," odpověděl pan Vyřiř a škrábal se na hlavě. Proč je královna tak překvapená?

"Já si to hned myslela! I kdybyste se tam vypravili, nesmíte ji za žádnou cenu brát s sebou, ani kdyby škemrala. Vichřičník je… nebezpečné místo. Nedoporučuji vám ho navštěvovat, jen přijdete k úhoně."

Všichni přikyvovali, ale už předem bylo rozhodnuto, kam se toho dne podívají. Královna jim sice ještě poradila jiná zajímavá místa, ale k těm se mohou dostat zase někdy jindy. Paní Fů byla již ze své podstaty velmi zvědavá, a její přátelé zrovna tak. Proto museli vypátrat, jaká tajemství Vichřičník skrývá. Rozhodli se svézt v červeném kabrioletu, i když běžně létali na okřídlených botách.

"Vy se nebojíte?" zeptal se Zahradňák, když si zapnul pás. "Určitě to není tak nebezpečné, jinak by to už někdo za tři tisíce let dozajista svrhnul z oblohy," ubezpečoval ho Mlrntkhrv a vyletěl s vozem do vzduchu. "Stejně se trošku bojím. A vůbec… kterým je to směrem?" otázal se Zahradňák a vytáhl zpod sedadla deku, kterou se přikryl. Hutulukutulu si pod ni vlezl taky. Mlrntkhrv zamával na nějakého posla letícího na rogalu. Človíček se přiblížil k nim a otočil motor vrtulkou dolů, aby ho jakž takž udržel na místě. "Kudy se letí do Vichřičníku, prosím vás?"

Posel vypadal značně překvapeně a chvíli se zdráhal cizincům polohu tajemného kraje prozradit. Nakonec se rozmyslel a pravil: "Musíte dlouho na západ, než uvidíte černé kolíky lemující cestu. Bude tam zatáčka a klesání. Končí tam skleněná podlaha a začíná něco… zlého. Tam leží Vichřičník."

Poděkovali za radu a zamířili na západ. Střecha kabrioletu se zatáhla, když Mlrntkhrv prudce zrychlil. Potom se dlouho nic nedělo a auto jen svištělo s větrem o závod. Zahradňák si byl dobře vědom postavičky na bonbonu, která se často nořila do mraků a zřejmě si myslela, že letí v utajení. Zpravil o tom spolucestující a oni ho ujistili, že princeznu ochrání, kdyby jí hrozilo nebezpečí.

Vozidlo sjelo ze skleněného kopce, na němž přistálo, a dál pokračovalo po pevných, tmavě modrých bouřkových mracích. Vichřičník byl kraj plný černých mraků, maličkých tornád a kroupových řek.

"Je tu temno, ale mně se tu líbí," poznamenala paní Fů. Zahradňák se otřásl zimou a přitáhl si deku až pod nos. Auto sebou prudce trhlo a vyhnulo se ohromné nepravidelné díře do mraků. Právník usoudil, že bude jednodušší letět kousíček nad povrchem cesty, aby z Vrchní říše omylem nevypadli.

I ve Vichřičníku stály domy ze skla, které však bylo tmavě šedé. Obydlí vypadala jako hladké kopečky rýže navršené těsně vedle sebe. Na tmavé hoře se tyčil zlověstný hrad z hnědočerného vlhkého kamene obrůstajícího mechem. Architektonicky se jeho věže podobaly těm palácovým, byly však nižší. Zato je zdobilo mnoho spletitých ornamentů.

"Báječné!" zvolala paní Fů a požádala Mlrntkhrva, aby je zavezl k tajemné pevnosti. Po cestě potkali cirkus, ale kdyby se jim nepřipletl do cesty mrakodrak, ani by ho nezpozorovali. Nikde totiž nesvítila žádná světýlka. Návštěvníci v tichosti seděli v půlkruhovém hledišti a dole pod nimi se předváděli akrobati. Součástí posledního čísla byl právě let na mrakodraku, modrém mračném zvířeti, který se nevydařil, protože se mu do cesty připletlo nápadně červené auto bez střechy. Návštěvníci vypadali zklamaně a tiše se rozešli. Mlrntkhrv omluvně mávl na akrobata, který se kroutil a předváděl na svém mrakodraku. Cvičenec se usmál a pokrčil rameny.

Auto vyrazilo k hradu a zaparkovalo před zavřenou bránou. Když všichni vystoupili, vysoukala se ze strážní budky nějaká vysoká žena v hnědé sukni a přeměřila si je zvídavým pohledem. "Nechtěli byste do Observatoře? Dnes máme výjimečnou slevu," spustila překvapivě vysokým hláskem. "Na jednu dospělou osobu to dělá tři švýcarské franky."

Cestovatelé se na sebe zmateně podívali. Vždyť nemají žádné peníze, natožpak zahraniční. "Bohužel nemáme žádné franky. Ale mohli bychom vám třeba povědět pohádku," navrhla paní Fů. "Je o opuštěném zámku."

Vysoká žena zavrtěla hlavou a už se zase chtěla vypravit zpátky na strážnici, když z nebe cosi slétlo těsně nad její hlavu. Nebyl to nikdo jiný než malá dívenka s havraními vlasy, jíž se říkalo princezna. Seděla na svém červeném bonbonu a usmívala se. "A nepustíte nás, ani když vám dám kousek bonbónu?"

Vysoká žena zamlaskala, když ucítila malinovou vůni, dala ruce za záda a pravila polohlasem: "Přijímat úplatky se tady oficiálně nesmí. Jedině ještě můžete zaplatit norskou korunou… ale tedy kdybych mohla… já bych si s dovolením tady uloupla."

Princezna slétla níž a vysoká paní se nehtem snažila vydolovat kousek načervenalé hmoty. Místo toho se jí ulomil pořádný kus a zůstal jí přilepený v rukách. Princezna si poposedla a usmála se. Paní dychtivě koukala na bonbon a hned ho zkusmo olízla. Když se usmála, poznali cizinci, že je s takovým úplatkem spokojená. Vzala je s sebou do strážní budky a cestou olizovala bonbon.

"Budka je pouze maskování, ve skutečnosti jde o vstup do Observatoře. Odtud získáte jedinečný výhled až na samotné dno světa!" zvolala slavnostně a oni pochopili, že se jdou podívat na povrch zemský, odkud pocházejí.

Když vstoupili do temné místnosti, spatřili díru do mraků, nad níž stál veliký dalekohled a jedna židle. Každý se u něj vystřídal a zkusil vyhledat jejich domov, nikomu se to ale napoprvé nepodařilo. Až teprve Mlrntkhrv zkusil své štěstí podruhé, zastavil pojednou dalekohled v jednom bodě a zajásal. Všichni se seběhli kolem. "Mám zámek! Je to on! Náš zámek!" volal. Všichni se střídali a radostně pozorovali svoje skvostné obydlí.

"Copak to tam vidím?" řekla paní Fů, když zasedla k dalekohledu. "Jsou tam nějaké potvůrky. Vybíhají z lesa a hází do oken šišky! A teď se houpou na větvi ořešáku, co stojí u plotu… no božínku. Lámou větve a hází je na střechu. Ach! Jen ať nic nezničí," povídala starostlivě, zatímco se Týlom se Zahradňákem přetlačovali u okuláru, aby zkontrolovali ty nezbedné bytůstky. Naštěstí tito uličníci brzy zmizeli v lese a už se nevrátili.

"Můžu vám ukázat ještě zbytek hradu, když budete chtít," navrhla paní s pisklavým hláskem. Všichni ochotně souhlasili, a tak je vzala zadními dveřmi do tmavých chodeb zlověstné pevnosti.

"Tenhle hrad zbudoval pradávný předek mého manžela. Byl to čaroděj a pocházel ze dna světa. Můžete ho vidět zde na prvním obraze," řekla a ukázala kamsi vysoko do tmy, kde se rýsoval zašlý zlatý rám a něčí hruď a krk. Obličej byl naneštěstí skrytý ve stínech. Po celé délce chodby se táhly podobné portréty. Chvíli před koncem se paní zastavila a hrdě jim ukázala svůj portrét, který visel trochu níž než ostatní. Vůbec si nebyla podobná a obraz byl pověšený nakřivo, ale jelikož z něj byla nadšená, všichni jí ho chválili.

V další chodbě vedoucí doprava spatřili dva muže. Kráčeli pomalu, šouravým krokem, kladli jednu nohu před druhou, oba úplně stejně, a ruce měli v kapsách. Jeden z nich byl vyšší a nakláněl se k tomu druhému. Vypadalo to, že probírají nějaké důležité téma. Když se vynořili z šera, mohli si je cestovatelé lépe prohlédnout. Ten vyšší a starší muž měl holou hlavu a černý knír, druhý sice měl černé vlasy, ale žádný knír. Oba byli odění do šedých županů. Došli až ke skupince a zastavili se u nich.

"Vítejte na hradě," pravil hlubokým hlasem vyšší muž. "Já jsem Bouřouk, tohle je moje žena Buřinka a náš syn Bouřkovic. Nebojte se, nerušíte, zrovna jsme si povídali o šroubováku, což je velmi důležitý nástroj, ale už jsme se dobrali konce. Teď můžeme rozmlouvat s vámi."

Paní Fů jim pak představila své kamarády. Bouřouk se usmál a podrbal se na bradě. "Super. Už jste slyšeli o mém dědečkovi? Byl to švihák, model. Nosil oblečení těch nejlepších značek, jezdil na soutěže do Meluzínova, což je až dva kilometry odtud. A to je pěkná dálka. Představte si, jak poznal babičku. Hm? Uhodnete?"

Zahradňák už dávno přemýšlel nad jinými věcmi, než nad tím, jak nějaký děda poznal nějakou babičku. Možná, že to nebezpečí, před kterým je královna Wilsa varovala, byl tenhle pán Bouřouk. Mohlo se snadno stát, že je umluví k smrti.

"Hahá, to bylo tak, že zrovna jel na kole do Meluzínova, když právě!" zvolal a varovně zvedl prst, aby vyvolal napětí. Pak se na příliš dlouhou dobu zamyslel. "Asi jsem zapomněl, jak přesně to bylo, ale prostě naboural do nějaké paní, a když ji pak ošetřoval, dali se dohromady."

Paní Fů zatleskala a Bouřoukovi se na tváři rozlil velmi samolibý úsměv. Jeho syn nic neříkal, jen pozorně naslouchal a pořád měl ruce v kapsách. Vysoká paní v hnědé sukni se podívala na své náramkové hodinky a něco manželovi posunkem naznačila.

"Ach ano, omlouvám se, ale brzy budu muset jít. Ještě dnes jsem chtěl začít se synem probírat kladívko. A víte, jak to chodí, žena si to chce vyposlechnout taky. Tak nás omluvte, měli bychom jít, ať to nezmeškáme," pravil, otočil se na podpatku a položil Bouřkovici ruku na rameno. "Víš, kladívko, to je nástroj neskutečné síly, když víš, jak ho správně používat," začal skoro šeptem a vykročil. Bouřkovic se přidal a už zase kráčeli stejně rychle. Paní Buřinka skupince zamávala rukou, ke které měla přilepený kus bonbonu a následovala manžela a syna do zšeřené chodby.

Poutníci se vrátili zpátky přes Observatoř, ještě jednou zkontrolovali dalekohledem svůj zámek, a nakonec vyšli ven k automobilu. U něj se vznášela princezna na bonbonu a čekala na ně.

"Víš, že královna nechtěla, abychom tě sem brali?" pokáral ji Týlom. Princezna se jen usmívala. "Ale já jsem sem doletěla sama. Všichni si myslí, že je to tu nebezpečné, ale já hned tušila, že to není pravda. Mám kamaráda odsud a je úplně normální."

Paní Fů pokývala hlavou. "To máš pravdu. Kromě toho, že je tu taková tma, se mi tohle místo nezdá zas tak špatné."

"Jen tu je upovídaný král nebo co," odvětil Zahradník a při vzpomínce na Bouřouka protočil očima. Všichni se rozesmáli a princezna se k nim ráda přidala, i když netušila, co uvnitř hradu zažili. Mezitím ho totiž obletěla zvenčí a prohlédla si hnízda sov ve střeše.

"Tak já letím za kámošem," poznamenala a vznesla se vysoko do vzduchu. Volali na ni, ale bonbon vyrazil tryskem vpřed a zmizel v těžkých dešťových mracích. Poutníci nastoupili do auta.

"Ona si poradí, nebojte," ujišťoval je Mlrntkhrv a chtěl nastartovat. Auto zabrumlalo, párkrát udělalo puf, hrk, frk… a nic.

"Jako ve filmu," uchechtl se pan Vyřiř a vystoupil. Právník spráskl ruce, zatáhl střechu a vzal si klíčky. Ostatní se mezitím vysoukali ven. Mlrntkhrv zamkl dveře a zamyšleně se podíval do dáli. Hutulukutulu připlácl pacičku na pneumatiku a vypískl: "Auto bum a není." Mlrntkhrv zkroušeně přikývl na souhlas. "Budeme muset jít pěšky a pro auto se vrátit později."

Nad hradem se proháněla princezna na bonbonu a vezla si někoho s sebou. Byli maličcí jako mouchy, ale když se přiblížili a mávali, skupinka na ně křičela a gestikulovala, ať přiletí blíž. Princezna se chtěla se smíchem vzdálit, ale její kamarád zřejmě pochopil, že potřebují pomoc, a vysvětlil jí to. A tak se bonbon snesl k červenému vozidlu. Když zjistili, že auto nefunguje, navrhla princezna, že doletí zpátky do Vrchní říše pro pomoc. Bonbon se lehce naklonil a zmizel na východě.

Jelikož museli počkat na létající zachránce, měli spoustu času na objevování Vichřičníku. Jen pár kroků od hradu ležela pekárna. Tam pracoval pekař Hurikánoš, který jim ukázal, jak upéct hurikán na sto způsobů. Vedle pekárny stála lékárna, kde Zahradňák dostal od vlídné lékárnice deset tabletek vzdušné řasy, protože se zmínil, že má pořád rýmu. Potom se šli podívat do cirkusu, který už se znova rozproudil. Mrakodraci se míhali vzduchem jako tornáda a akrobati předváděli hvězdná čísla. Z cirkusu se skupinka přátel vypravila k jezírku. Zahradňák a Hutulukutulu se v něm s radostí vykoupali. Voda v něm byla příjemně teplá, neboť ji ohříval bouřkový kotel. Na cestě od jezírka znovu potkali Bouřouka, který už s rodinou probral kladívko a zrovna se vydal na každodenní odpolední obchůzku. Zastavil je a povykládal jim o mnoha svých předcích, až všichni kromě Mlrntkhrva, který byl na politické řeči vycvičený, málem usnuli. Nakonec přeci jen přiletělo několik automechaniků a hravě motor opravilo. Do večera byla výprava zpátky v paláci a královna Wilsa se radovala, že se její návštěvníci vrátili v pořádku.