Zámek XII. Bonbon

Sluhové otevřeli těžké, temně červené dveře. Za nimi ležela prostorná místnost zdobená tapetami vesmíru vyrobenými z fotografie pořízené nejlepším vesmírným teleskopem. Kulatými okénky dovnitř dopadalo měkké světlo a ozařovalo postel s nebesy, pracovní stůl i pohodlné křeslo s modrým čalouněním. O něj se opírala starší žena s bílými vlasy sepnutými zlatou sponou. Byla oděna v modré hedvábné roucho, které panu Vyřiřovi připomínalo jedno z jeho oblíbených pyžam. Vykročila jim naproti.

"Vítejte ve Vrchní říši. Ach, Mlrntkhrve!" zvolala a objala svého vysokého syna – sama však byla nižšího vzrůstu. Právník se usmál a dlouho svou matku objímal, než ho pustila a potřásla si rukou s každým z jeho společníků včetně Hutulukutulu.

"Máte tu to moc pěkné," poznamenala paní Fů, "až na ty kontroly dokladů." Královna se zasmála a pokývala hlavou. Pozvala je dovnitř a dveře se za nimi zabouchly. "Usaďte se zde. Mohu vám nabídnout březový čaj?" Všichni přikývli.

"Ten Zahradňák se pořád neukázal," poznamenal Týlom, jemuž vůně čerstvého březového listí osůbku připomněla. Paní Fů ho však uklidnila s tím, že Zahradňák už je takový, a že se nikdy nestalo, aby se odněkud nevrátil. Potom se jich královna vyptávala nejen na Zahradňáka, ale také na zámek, kde sama kdysi bydlela, a na jejich společné soužití. Každý jí povykládal o svých zájmech a nikdo nezapomněl zmínit Oró a Josefa Lesoviče s jeho psem Balamuťákem.

"Řekněte nám teď na oplátku něco o vás," žádala paní Fů a královna ochotně souhlasila.

"Stala jsem se královnou až šest let po svém příchodu do Vrchní říše. Můj manžel odtud pocházel, ale dřív jsme bydleli na zámku tam dole. Občas mě sem vzal, a mně se tu tuze zalíbilo. Když umřel, odstěhovala jsem se sem a začala bydlet v oblasti Větronoš, kde větrné mlýny melou vzduch a vytvářejí vítr. Bavilo mě řídit chod mlýnů, až jsem se vypracovala na ředitelku větromlynářů. Současně mě začala zajímat i politika, a když se chystaly volby krále Vrchní říše, rozhodla jsem se kandidovat. No… a jelikož jsem v té době byla už dost známá i v jiných oblastech, třeba v Beránkově, zvolili mě královnou."

Pan Vyřiř se škrábal na hlavě a nad čímsi přemýšlel. Pak se zeptal: "Copak tady se královna volí? Já myslel, že takové tituly se dědí." Paní Wilsa se usmála. "Jistě vám to může připadat podivné, ale ano, panovníci se tu volí demokraticky. Volí se podle toho, jsou-li schopni řídit tak složitý stát jako Vrchní říše."

Ještě dlouho rozmlouvali o politice a navzájem se poznávali. Vyprávěli si zajímavé příběhy ze života i vtipné historky. Zahradňák se mezitím potácel po schodech a každou chvíli se zastavoval, aby popadl dech. Když vystoupal o tři patra výš, narazil na odemčené dveře vedoucí na chodbu podobnou té, odkud přišel.

"To snad není možné, to je ten palác jenom samá chodba?" mumlal si pro sebe a posadil se ke dveřím. Vzápětí mu nad hlavou cosi prosvištělo a zavonělo to. Vyskočil a podíval se směrem, kam létající předmět mířil. Byl to jakýsi červený průsvitný kámen, na němž seděla dívka v modrobílých šatech. Dva černé copy vlály za ní, jak se s větrem o závod řítila chodbou. Zabočila do otevřených dveří a zmizela. Zahradňák vykročil a ušel asi deset kroků, aby se podíval, kam dveře vedou, když se za jeho zády zase ozvalo svištění. Otočil se a spatřil tu dívku na opačné straně dlouhé chodby.

"Hej!" křičela, jak se přibližovala. "Uteč!" Zahradňák se jen zmateně rozhlížel, a než se stihl skrčit, byla už skoro u něj. "Tak naskoč," zvolala a podala mu ruku. Kámen mírně zpomalil. Zahradňák se chytil malé ručky a druhou se přidržel kamene. Ruka se mu přilepila a on zůstal viset nohama do prostoru. Děvčátko se zasmálo a létající předmět lehce zpomaloval. Nakonec se Zahradňák vyhoupl až nahoru a posadil se vedle ní. Kámen zatočil těsně u zdi a vyletěl přilehlým otevřeným oknem ven z paláce.

"Ty seš ale nešika," zahihňala se dívka. "Co to je?" ptal se Zahradňák a myslel tím jejich prapodivné lepkavé plavidlo. Prohlížel si své ulepené ruce. "No přece bonbón!" odpověděla dívenka. Létající cukrovinka nabrala rychlost a zamířila kamsi do mraků nalevo od paláce.

"Já jsem princezna," představila se a zase mu podala svou malou bledou ručku. Zahradňák si s ní potřásl a chvíli jim trvalo, než je od sebe odlepili. "Já jsem odjinud, takže…" vysvětloval, načež se zase ozval její zvonivý smích. "Ráda tě poznávám, Odjinude." Zahradňák jen nevěřícně zakroutil hlavou. Vzápětí vlétli do hustého mraku a na čelech se jim vysrážela mlha v podobě velkých kapek. Princezna rozevřela dlaně a olizovala z nich sladkou šťávu. Zahradňák to honem zkusil taky. Bál se, aby mu bonbon pod nohama nezačal klouzat, ale jeho povrch zůstával zázračně suchý.

Náhle se z mlhy vynořila silueta nějaké podlouhlé plošiny a ozvalo se tiché vrčení. Když se přiblížili, poznal Zahradňák, že na povrchu této stavby nadnášené stovkami malých vrtulek roste v záhonech mrkev a další plodiny. Bonbon zpomalil a vylétl nad záhony. V dálce se objevila podobná plošina s malým domem, a tam s nimi zpomalující kus cukru zamířil.

"Tahle věc neumí moc dobře brzdit, ale skvěle se s ní zatáčí a tak," vykládala princezna, když se farma přiblížila. Bonbon opravdu zpomaloval jen velmi zvolna a klesal na dlážděný dvorek u domu. Nakonec přistáli téměř na okraji plošiny a museli se opatrně zvednout, aby nespadli dolů.

"Tady bydlí můj kamarád Mróšik. Občas spolu lítáme chodbama sem a tam."

Zahradňák si pro sebe něco zamumlal a zkoumal pečlivě upravené záhonky. Bylo tu dost vzdušné vlhkosti i světla, ale přemýšlel, jak to dělají, že jim plodiny ve vlhku neplesniví. Ani si nevšiml, že dívka mezitím odhopsala ke dveřím a zmizela v domečku. Zatímco si prohlížel zahrádku, zkoumal kedlubny a mnul hlínu mezi lepkavými prsty, se mu děti uvnitř tiše smály. Vykradly se ze dveří, nepozorovaně nasedly na bonbón a šup! Rázem byly fuč. Zahradňák ještě dlouho procházel mezi záhonky, než zvedl oči a spatřil, že bonbon je pryč. Málem se chytil za hlavu, než si vzpomněl, že má ruce od lepivé šťávy, a zase je spustil podél těla. Zatřásl se zimou. Na dvorek vyšel Pan Farmář 4, otec Mróšika, a podezřívavě si osobu mezi záhony prohlížel. Když si ho všimla, přiběhla k němu a vypověděla mu o svém trápení. Čtvrtý Farmář se rozchechtal na celé kolo. "Je mi to jasné, Mróšik s tou cácorkou ti určitě uletěli. Viděl jsem, jak opatrně odcházejí." "Ale pane, já potřebuju do paláce za svými kamarády!" naléhal Zahradňák. "Jistě, jistě, ale nejdřív by ses měl umýt, jsi celý zalepený od toho jejího bonbónu. Uvařím ti mezitím březový čaj."

Potom Pan Farmář 4 Zahradňáka odvezl na své vzduchokáře až k otevřenému oknu do paláce a rozloučil se s ním. Zahradňák mu na památku věnoval kus zdobené kachličky, který jednou vykopal u zámku. Čtvrtý Farmář si ho s úžasem prohlédl, strčil si ho do kapsy, poděkoval a odletěl do mraku. Stráže potom pomohly Zahradňákovi najít své přátele, a tak se i on setkal s královnou Wilsou. Ta mu vysvětlila, že dívka, kterou potkal, není žádná princezna, ale všichni jí tak říkají. Je to jedna z jejích dvanácti pomocnic a bydlí v paláci. Dvě takové pomocnice je pak ubytovaly v krásných komnatách pod modrou kupolí, a když nastala noc, Zahradňákovi se zdálo o sázení stromků v hustém mraku. Ze spánku se usmíval.